Dejte na pejska

S teplejším počasím vyrazili do ulic prodavači charity a otravové všeho druhu. Na některých místech jich je tolik, že projít okolo je problém.

Takovým místem je začátek Vinohradské ulice, konkrétně od Muzea k průchodu pod Legerovou. Na sto metrech tam najdete pět i víc jednotlivců a skupin lidí, kteří od vás něco chtějí.

1. Průzkumníci veřejného mínění – jsou první na ráně a vrhají se na člověka hned po východu z metra s papírem v ruce: „Moh bych vám dát pár otázek? bude to trvat jen chvilku…“ Jsou to většinou studenti, přivydělávají si. Nejsou zlí. Je na nich vidět, že to chtějí mít co nejdřív za sebou, asi se platí od kusu. Číhají na místech s nejhustším průtokem lidí. Vždycky někdo chytí. Dvakrát jsem jim popřál sluchu, byly to různé spotřebitelské průzkumy. Jestli někomu pomohla informace, kdy jsem si naposledy koupil pračku, budiž.
2. Bojovníci za lepší zítřky – náboráři Amnesty International a Člověka v tísni. Lákají na členství nebo závazek dlouhodobé finanční podpory. Před pár lety jsem se upsal Amnesty International. Zaplatil jsem jim roční členství za 360 korun. Od té doby mně bombardují složenkami. Že jsem členství písemně vypověděl, je nezajímá. Na některé projekty Člověka v tísni přispívám, ale ne na ulici.
3. Nový prostor – od lepších zítřků se posouváme k drsné současnosti. Unylá tvář bezdomovce, který bezcílně bloumá mezi lidmi. Občas někomu podstrčí pod nos časopis a monotónně něco zambrumlá. Většina lidí se s lehkým odporem odvrací. Kdyby se aspoň člověku dívali do očí a tvářili se trochu sympaticky, kdo se má dívat na ty otrávené obličeje? O kus dál na náměstí I. P. Pavlova prodává Nový prostor jedna bezdomovkyně. Dokazuje, že to jde – usmívá se, deklamuje nadpisy z časopisu. Občas si ho u ní koupím.
4. Následují pejskaři – nejotravnější a nejúpornější kategorie. „Dejte na pejska,“ cpe vám lehce zanedbaný mladík do ruky malé plyšové zvíře, podobné psu. Údajně vybírá na asistenční psy pro postižené. Před tím to bylo na psí útulky. Po rázném odmítnutí mi jednou odvětil: „Pane, vy taky možná budete potřebovat pejska,“ čímž mě lehce vytočil. Několikrát jsem si od nich nechal předložit průkaz. Nějaké jméno, číslo, nic neříkající instituce, žádná pokladnička – jedním slovem nevěrohodné. Chtějí 50 korun, ale když dáte 20, taky dobře. Pejsci asi vzbuzují největší soucit, tak se na ně v různých podobách vybírá stále. Výběrčí tam letos stáli i v těch největších mrazech. Něco zcela jiného jsou prověřené charity typu Tříkrálová sbírka nebo Světluška. Těm do pokladniček házím.
5. Když překonáte pejskaře, čekají vás homeless hippies – skupinka páchnoucí omladiny s opelichaným vlčákem. Asi je znáte, často se vyskytují v MHD. Popíjejí pivko nebo krabičák. Někdy hrají neuměle na kytaru. Posedávají na zídce nebo na zemi, před sebou čepici s pár drobnými. Občas se někdo z nich zvedne a vypraví se požádat o almužnu náhodně zvoleného kolemjdoucího. Po předchozích štacích už člověk reaguje trochu podrážděně, do čepice spadne groš spíš výjimečně. Ale hipíci nejsou agresivní, vypadají smířeně. Možná pod vlivem návykové látky, kterou si v nedalekém parčíku za muzeem občas aplikují.

Denně stejné ksichty, stejné odmítání. Uznejte, že člověk po tomto štafetovém běhu má nárok být trochu otráven. Jak pozoruju kolemjdoucí,  někteří si na ně vypěstovali i alergii. Všeho moc škodí.