Most přes řeku Kwai

Vypadá nenápadně, jako zmenšenina smíchovského mostu v Praze. Dnes se na něj jezdí dívat turisté, ale jeho historie je přímo ďábelská, kape z něj krev…

Most přes řeku Kwai proslavil ve svém románu Pierre Boulle a potom hlavně stejnojmenný oskarový film z konce 50. let. Jeho hlavním hrdinou je plukovník Nicholson, který chce dokázat, že britský duch je nezlomný a že jeho jednotka dokáže postavit most neschopným Japoncům navzdory. Vzpomínám si, že mě překvapovala relativní volnost, s jakou se britští vojáci v zajateckých táborech pohybovali. Skutečnost byla trochu chmurnější. Při stavbě thajsko-barmské železnice, jejíž byl most součástí, zahynulo v děsivých podmínkách přes 100 000 lidí, a to za pouhých 16 měsíců. Hřbitovy v západním Thajsku o tom svědčí dost výmluvně. Přeživší vojáci označili film za zidealizovaný a příběh za nepravděpodobný. Poukazovali na to, že při stavbě naopak prováděli sabotáže.

Thajsko-barmská železnice byla součástí japonského tažení do jihovýchodní Asie. Pro postup na západ do Indie Japonci potřebovali spolehlivou cestu do Barmy. Na moři útočily ponorky, proto se rozhodli pro železnici. Měřila celkem 415 km a většina trasy vedla neprostupnou džunglí západního Thajska. Na stavbu bylo dopraveno téměř čtvrt milionu lidí. Z toho asi 180.000 tvořily námezdní síly z jihovýchodní Asie a dalších 60.000 spojenečtí zajatci – 30.000 Britů, 18.000 Holanďanů a 13.000 Australanů. Stavební práce byly zahájeny v červnu 1942. Práce v dešťovém pralese a na měkkém podloží nepokračovala tak rychle, jak si Japonci představovali. Přesto nebo právě proto Japonci v létě 1943 nařídili zvýšit tempo.

Tehdy začalo skutečné peklo. Zajatci i místní umírali po tisících na vyčerpání, nedostatek jídla, tropické choroby a neléčená zranění. Lékařskou péči zajišťovali z velké části jen dobrovolníci z řad zajatců s minimálním vybavením. Železnice, přezdívaná Death Railway, byla za velkých obětí dokončena v říjnu 1943. Stála životy asi 90.000 místních sil a 13.000 spojeneckých vojáků (6.500 Britů, 3.000 Australanů a 2.500 Holanďanů). Většina spojeneckých vojáků je pohřbena na dvou hřbitovech v městě Kanchanaburi, kde se nachází i proslulý most.  

Největší hřbitov se  7.000 hroby leží přímo uprostřed města. Je to zelená oáza klidu, jakoby izolovaná od rušných ulic zvláštní atmosférou. Když na něj vkročíte a přehlédnete tisíce stejných hrobů na obrovské pláni, neubráníte se pocitu tísně. Mezi náhrobními kameny se šourají turisté. Zastavují se a polohlasem čtou epitafy na kamenech. Každý voják ho má jiný. „George Adams, příslušník kavalerie Skotských dragounů, narozen 7. 6. 1921, zahynul 10. srpna 1943, položil život za vlast a svobodu jiných národů. Život je pomíjivý, ale vzpomínka přetrvá.“ U některých hrobů jsou kytky, důkaz toho, že je stále navštěvují příbuzní, vzdálení tisíce kilometrů. V člověku to nemůže nezanechat dojem.

Ten ještě prohloubí návštěva muzeí, dokumentujících život v zajateckých táborech. Vyhublí a zubožení vojáci na fotografiích připomínají vězně z koncentráku. Thajsko dnes vzhlíží k válečným památkám s velkou pietou, ale má tak trochu máslo na hlavě, protože za války bylo spojencem Japonska.

Železnice sloužila Japoncům necelé dva roky, ale stejně jim nepomohla. Tažení na západ se zadrhlo. Koncem války začali spojenci trať bombardovat. V červnu 1945 byl zničen most v Kanchanaburi. Po válce byla železnice uzavřena. Až koncem 50. let byl zprovozněn asi 130 kilometrový úsek na území Thajska. Vlak tudy projíždí dvakrát denně. Když kodrcavý motorák přejíždí most v Kanchanaburi, lidé se začínají sbíhat. Zastávka připomíná tržiště. Vystupují a nastupují Thajci se svým zbožím. Mezi nimi se proplétají turisté, kteří se vydávají na cestu do 70 leté minulosti. Fotí u vlaku, procházejí se po mostě a vysedávají v restauracích s výhledem na řeku. Do Phuketu a Pattayi se lidé jezdí bavit, sem se jezdí vzpomínat na historii, která je zatím ještě v živé paměti. Tak jako Evropa má své koncentráky, má Asie svůj most a hřbitovy v Kanchanaburi.